Král Ludvík XIV., který vládl Francii v létech 1643 – 1715, proslul slavnou větou: „L`Etat, c`est moi.“ Tedy „Stát jsem já.“ Když se o Ludvíkovi XIV. už několik staletí píše a mluví jako o králi Slunce (roi-Soleil), není to žádný náhlý poetický rozmar historiků, nýbrž příměr, který sám Ludvík pečlivě a neúnavně pěstoval. Král Slunce ovšem nedokázal uhlídat svůj soukromý život. A tak do dějin vstoupil ještě i s další nálepkou – jako velký milovník žen.
Obsah článku
Král Slunce neoddělil trůn od lože
S Ludvíkem XIV. (1643 – 1715) se institut krále stal doslova živoucím idolem. I osobní život monarchy byl vlastně v absolutistické monarchii státním úřadem. Ač si byl vědom svého nesrovnatelného majestátu a byl přiměřeně ješitný, nebyl nikdy tak povýšený, aby nedbal na veřejné mínění. To se však týkalo jen jeho státnických schopností. Nepodařilo se mu, aby oddělil „záležitosti trůnu“ a „záležitosti lože“. Ostatně, dějiny “předpokojů” jsou stejně významné jako dějiny poslaneckých síní.
Ludvík XIV. a jeho osudové ženy
První přiznanou milenkou Ludvíka XIV. byla Louisa de La Valliére, dvorní dáma u dvora Madame Henrietty, půvabná a něžná blondýnka. Krále Louisa upřímně milovala, dala mu čtyři děti.
Ale v roce 1667 ji vypudila pyšná markýza de Montespan – Nedostižná, jež byla „hřímavá a vítězoslavná“ právě tak, jako byla La Valliérová vylekaná. Král je nějakou dobu nechal dokonce žít společně v takzvaném dámském apartmá ve Versailles. Paní de Montespan porodila králi osm dětí.
Ale v roce 1674 se Louisa de La Valliére dala přemluvit a odešla do kláštera karmelitek, kde se dala na pokání.
Přestěhování dvoru do VersaiIles
Přesídlení dvora z Paříže do VersaiIles posílilo monarchův despotismus, který se tak dostal mimo jakoukoli kontrolu veřejnosti. K rozhodnutí o stěhování přispělo několik okolností:
- nepokoje v době nezletilosti, jež citelně poznamenaly ducha mladého krále;
- nemožnost chránit panovníka před nediskrétností návštěvníků, kterým Louvre sloužil jako průchozí dům;
- zástupy favoritek a z nich plynoucí „nebezpečí pronikání obrovských skandálů do tak lidnatého hlavního města“.
Své první pobyty ve Versailles spojil Ludvík s přítomností slečny de La Valliére; v těch dobách byla jejich láska ještě tajemstvím. Postupně tam dal vystavět nekonečné budovy a v roce 1682 si zde konečně zřídil hlavní rezidenci. Pět tisíc osob, elita francouzské šlechty, tehdy žilo přímo v zámku, dalších pět tisíc v jeho vedlejších budovách.
Francouzská aristokracie, která za králem odešla z provincií, ztratila svou místní prestiž. Velmož, který nesídlil u dvora, totiž přicházel o přízeň, hodnosti, penzi a výhody. „To je člověk, kterého nevídám“ – tato věta, vyslovená královými ústy, znamenala neodvolatelný rozsudek.
Z guvernantky králova manželka
Královské levobočky vychovávala v paláci guvernantka paní Scarronová. Nikdo by neřekl, že by „vdova Scarronová“, rozená Františka d`Aubigné, guvernantka „legitimovaných dětí Francie“, mohla v králově loži vystřídat svou protektorku. Protože se však s Ludvíkem XIV. vídala každý den, zapůsobila na něho svou inteligencí i diskrétností do té míry, že z ní učinil markýzu de Maintenon a po smrti Marie Terezie se s ní tajně oženil. Bylo jí tehdy čtyřicet devět let, králi čtyřicet šest.
„Úprava“ rodokmenu
Aby Ludvík XIV. spojil svou legitimní a nelegitimní rodinu, oženil svého synovce z Chartres s jednou ze svých nemanželských dcer, se slečnou de Blois, jíž se přezdívalo „Madame Lucifer“.
Král sám sobě premiérem
Ludvík XIV se rozhodl, že bude svým vlastním prvním ministrem a dále po zkušenostech království s Richelieuem a Mazarinem, že členem jeho Rady se nikdy nestane žádný duchovní. Předsedal jí, pracoval šest hodin denně, přiměl se k tomu, že podepisoval příkazy i pro ty nejnicotnější státní výdaje a vedl zápisník, který představoval jakousi účetní knihu Francie. Trval na tom, že u dvora se musí „hrát o velké peníze“ – pomocí dluhů pak ovládal dvořany.
- V počátcích svého panování účinkoval mladý král osobně v baletech i v maškarních rejích. Nikdy nepřestal mít rád Corneilla, Racina a Moliéra.
- Protože si potrpěl na „vnější obřadnost náboženství“, chodil každého dne na mši a dvakrát do týdne na výstavy. Dámy zde nemohly chybět, neboť pravidelnost byla hodnocena jako zásluha.
Dvůr stárnul spolu s králem. Král se na konci své poutě životem nejlépe cítil v pokoji paní de Maintenon, své poslední nepřiznané choti, kde měl vlastní křeslo a na stolku Žalmy.
Smrt přijal s obvyklou důstojností. „Mé dítě,“ řekl svému nástupci, jemuž bylo pět let, „můžete se stát velkým králem. Neberte si však ze mne vzor, co se týče mé záliby v budovách a ve válce…“ Massillon svou pohřební řeč nad Velkým králem zahájil slovy: „Jen Bůh je velký, bratři…“
Zdroj: S využitím publikace André Maurois: Dějiny Francie
Ilustrační foto: pixabay.com
